Za pár minulých dnů jsem viděla poměrně dost stravovacích zařízení a plejáda zkušeností je taky hodně široká.

Absolutní propadák

Plzeňská restaurace v Písku patřila na seznam našich osvědčených. Po poslední návštěvě jsme ji vyškrtli. Skončili jsme tak, že jsme vrchní nasypali do dlaně peníze za polévky a šli pryč.

Že je v poledne frmol, to pochopím. Že polévku přinesou v míse a vy si můžete nabrat kolik chcete, to hodnotím kladně. Že ale dršťková polévka nemá s chutí dršťkové nic společného je smutné, že vůbec není dobrá, to je k pláči. Že nikdo nenabídne pečivo, které ale chtějí zaplatit, je trestuhodné. Že obsluha neobjedná nic k pití, je už bez komentáře. Že si objednáte až na druhý pokus, protože to první jídlo není, to se stát může, ale nemusí trvat tak dlouho než to zjistí. Že od okolních stolů odcházejí po jídle, i když přišli po vás, tak to už je to poslední. To už jsme nečekali, až si na nás vzpomenou. Ať si s naší objednávkou dělají, co chtějí.

Spokojenost největší

Nakonec jsme šli na jistotu a popojeli jenom nějakých mrzkých 90 km a obědvali později, ale za to dobře. Dojeli jsem až kousek k Plzni, do Starého Plzence, do Staroplzenecké restaurace. Ta nás ještě nezklamala. A že těch návštěv už bylo! Protože jsem se trefili do času, kdy normální lidé jsou už dávno po obědě a mají dlouho před večeří, tak jsme měli božský klid. Manžel neriskoval a jako vždycky měl krkovičku na grilu se slaninou a cibulí (a jako vždy zdůrazňoval, že ji chce bez cibule) a fazolkami (a jako vždy řekl, že jsou dobré, ale že já je dělám lepší)  a já jsem volila těstoviny – fettuccine s kuřecím masem, cuketami a lilkem v tomatové omáčce a nahoře trůnily krásně velké hoblinky parmezánu a pochutnala jsem si moc a moc. A dala jsem si letošní druhé pivo, abych už konečně přestala cítit tu píseckou polévku.

Trocha exotiky

Když jsme v Třebíči hledali místo, kde se naobědváme, tak asijské bistro rozhodně nebylo favoritem, ale když jsem zahlédla, že dělají pho, tak se vše změnilo. Pho je vietnamská polévka, prý se jí ke snídaní. Pokud jí dělají takovou porci, jakou jsem dostala, tak je to snídaně, oběd i večeře zcela zaručeně. To byla mísa pro celou rodinu! V ní spousta kuřecího masa, krevet, širokých rýžových nudlí, cibule i jarní cibulky a ještě bylinky k tomu. Na dochucení jsem dostala citrón a ostrou omáčku. Jedla jsem ji poprvé, tak zcela neposoudím, jestli měla přesně chuť, jako mít měla. Ale můžu říct – jedla jsem pho!

Borec na konec

A ve Velkém Meziříčí v restauraci Nový svit stojí v době oběda na každém stole džbán s vodou k jídlu. Rovnou a bez ptaní, jen ty skleničky vám přinesou. A jde to!

Tak jsme si poprvé udělali volno ve školním roce. Za těch moc a moc let ve školství to bylo fakt poprvé. A vyrazili jsem na poukaz z jednoho slevového portálu na vinice, do hotelu Sádek v Kojeticích u Třebíče.

Původní plán sice byl léto, ale měli obsazeno a víkendy v září prý taky. Musím se přiznat, že jsem jim moc nevěřila. Docela chápu, že sezónu si rezervují pro lépe platící hosty, ale stejně bylo i ve všední dny úplně plno. A plno mají až do října. Nakonec pobyt na vinici na začátku září se ukázal vlastně jako ideální.

Protože jsme měli pobyt s polopenzí, tak jsme měli na výběr ze 3 jídel k večeři. Ke snídani takový český švédský stoleček, stůl to fakt nebyl. Jídlo nenadchlo, neurazilo, nakrmilo. Víc asi není, co dodat. Sice cedule hlásala speciality jako jehněcí kolínko, ale na ně nedošlo, takový hlad jsme neměli.

Ochutnala jsem po letech burčák. Překvapil mne, že se dá pít, ale zase si klidně dám na dlouho pokoj. Součástí pobytu byla i degustace vína ve sklepě. Přátele, po Hustopečích mám asi vysoko nasazenou laťku! Ve sklepě mi chyběly ty sudy a hlavně dobré víno. Byl to příjemný večer, vinař povídal o víně pěkně, dal nám i ochutnat, ale vlastně ani jedno ze zdejších vín mi nechutnalo tak, abych si řekla „To chci!“. Spíš jsem to brala (spolu s masáží) jako příjemnou změnu.

Ale myslím, že nejdůležitější bylo okolí. Opravdu jsme bydleli na vinici a ráno jsem se mohla procházet a fotit do aleluja a ozobávat přitom hrozny. Celá vinice je koncipovaná jako naučná, takže je zde spousta druhů vína, všechno popsané, jedna část je opravdu s podrobným popisem. Další část je zase věnovaná různým druhům vázání, a že jich je. Mimo to je v areálu i čínská bylinková zahrádka. A taky zkoušejí ukázkově chmelnici – na tyčích i na sítích, zajímavý je i sad s jabloněmi a hrušněmi, kde jsou vysázené klasické druhy, které se pěstovaly v minulém a předminulém století v Čechách a na Moravě.

A přímo nad vinicí je hrad Sádek. Ten do roku 2007 sloužil jako škola (není uniku) a teď ho nějaký soukromník opravuje. A asi hodně důkladně. Kolem vede i naučná stezka, tak jsem poprvé v životě viděla broukoviště.

Když přidám výlet do Třebíče, kde jsem nikdy nebyla a ještě nám přálo celou dobu počasí, tak co víc si přát. Určitě by se tam líbilo kolařům a je tam klid na konci světa. Škoda, že zítra zase jdu zařezávat!