Jedete z Prahy na Brno a máte hlad? Tak zastavte u Mekáče u Velkého Mezeříčí, ale do něj nechoďte. Těsně za ním je restaurace Formanka. Pro mne to bylo zjevení!

Kde vám k dršťkovce přinesou rozpečené rohlíky? A kdy jste naposled viděli na jídelním lístku vepřový mozeček? Nebo křenovou omáčku? Nebo guláš s kachními žaludky?

U mne zvítězila zelňačka a úplně neskutečně dobré povidlové taštičky sypané praženou strouhánkou a mandlemi. Přátelé, mana nebeská! A protože byly na jídelníčku jako dezert a nebyla to velké porce, tak jsem přidala ještě lívance. S tvarohem, malinami, šlehačkou a pomerančovo-mátovým sirupem. Nelitovala jsem, krásně čerstvé a ten sirup byl skvělý kontrast k sladkému jídlu. Že byla i domácí zázvorová limonáda asi dodávat nemusím.

Drahá polovička se těšila právě na dršťkovku (kvůli ní jsme tu zastavili hlavně) a obalované uzené koleno. Prý bylo vynikající. Na jídelníčku bylo se s bramborovým salátem, ale nebyl problém změnit. A ceny? Úplně normální, spíš nižší.

Jenom lituji, že je to pro nás tak z ruky. To by chtělo jídelníček projet víc.

A na webu jejich stránky nejsou, ani reklamu nepotřebují.

Koupila jsem jídlo pro dva na Slevomatu, protože to byly steaky a protože to bylo zhruba ve středu Plzně a protože psali něco o nekuřáckých prostorech. A ještě jsem měli výročí, tak se to hodilo.

Když jsem se  před odjezdem podívala podrobněji, kam to vlastně jedeme, tak jsem skoro padla na znak. Protože roh Koperníkovky přímo u Jižního nádraží v Plzni mi evokoval zakouřený pajzl s ožralama přede dveřmi. To opravdu není místo, kam bych šla dobrovolně. Ale když už jsem ten voucher zaplatila a doma byly v poledne prázdné hrnce, tak jsme jeli. A ještě, že jsme jeli.

Restaurace je evidentně nová a zařízená jednoduše, ale vše v dubovém masivu (to ocenil můj muž) a je tam úplně čistý vzduch, protože restaurace je kompletně nekuřácká (to jsme ocenili oba). Sice jsme měli pocit, že jídlo mohlo být i o něco dřív, ale čekání stálo za to. Oba jsme měli hovězí steak „Maminha“, dali jsme si hranolky a domácí americké brambory (fakt nebyly mražené) a jednou hříbkovou a jednou BBQ omáčku. Bylo to bez vady, slečna se zeptala, jak ho chceme propečený a tak propečený jsme ho dostali.

Ve volné chvíli jsme si pohlédli jídelní lístek, žádné šílenosti se nekonaly, ceny byly také přiměřené. Tak třeba ještě někdy vyrazíme.

A wifi mají bez hesla a svižnou.

Rozhodně bych takovou restauraci nehledala na místě, kde je. Okolo ní náhodou nepojedete ani náhodou, přesto si tam většinou musíte rezervovat stůl dopředu, prý i ve všední den a o víkendu obzvlášť.  Je v Čisté u Litomyšle, při příjezdu od Litomyšle projedete celou dlouho vesnici a až u cedule, že Čistá zase končí, najdete restauraci a penzion U Zběhlíka. Majitel totiž zběhl ze své původní profese a pořídil si hospodu. A to takovou, že ji jako jednu z mála vychválil i Polreich. Sami chovají drůbež i pěstují zeleninu. Na jídle je to poznat, na kvalitě i na ceně.

Nemám moc fotek jídla, protože část společnosti se tvářila, že dělám ostudu a že mne neznají, takže třeba luxusní jahodové knedlíky si můžete jen představovat.

Část pánů si dala kachní vývar (a část si ho odnesla domů na košili), který byl domácí včetně nudlí, a spolu s Ivanou jsme neodolaly a musely ochutnat polévku z červené řepy.  Byla naprosto luxusní, s trochou pesta na dochucení. Určitě ji vyzkouším uvařit i doma. Při vývěru hlavního jídla většina podlehla pstruhům, které loví v potoce u restaurace, část si dala klasického pstruha na kmíně a část filety s hráškovým pyré a bylinkovými bramborami. Další skupina jedlíků si pochutnala na místní kachně s několika knedlíky a dvěma druhy zelí. Na mém talíři bylo kuře na hrubozrnné hořčici s limetkou a příloha byl bulgur. Absolutně dokonalé a kuře evidentně nebylo ze supermarketu. A největší masožrout si dal ovocné knedlíky. Dobré domácí limonády už vlastně nepřekvapily. S kávou už ale opatrně, protože esspreso do esspresa mělo opravdu daleko. Jak dobré je sladké, tak to už nevíme, protože doma na nás čekal výborný domácí makový cheesecake, který putoval až z Korunní.

Takže až někdy  budete mít cestu do trojúhelníku Svitavy – Litomyšl – Polička, tak sem vyražte. Ze všech 3 míst je to stejně daleko. Litovat nebudete. Jo, a vemte si hotovost. Karty neberou.

http://www.uzbehlika.cz/

U Supa, U Supa. To znáte, ne? Ne? Tak já Vás budu ještě chvíli napínat. Zatím zhodnotím naši návštěvu Penzionu U Čápa v Příchovicích. Resturace žije z ducha Járy Cimrmana, největšího Čecha všech dob. Kdo zde nebyl, nepochopí. Nejdříve navštívíte Maják Járy Cirmana s jeho muzeem, vyzvednete si několik keší, které jsou inspirovány tímto velikánem, projdete krajinou, kterou prošel génius. Pak vyčerpaně poklesnete na lavici, kde možná seděl velký Čech.

A to je chvíle, kdy přikvačí obsluha. Hotovky i minutky. Obsluhu nezaskočíte otázkou, co by Vám doporučili za jídlo.  A už k Vám na stůl jede pití, máme vybráno. A už hrnou i Vámi vybrané chody. Vůně úžasná, obsluha s úsměvem a technologiemi. Servírka totiž objednává do ipadu, z něj získá informace o Vaší útratě. Takže se rozproudí i diskuze o technologiích, slečna nevěří, co vše za technologické výdobytky leží na stole. To už ale objednáváme kávu a dezerty. Nádhera, na počest velikána dáváme někteří vídeňskou kávu.

A protože jídlo s obsluhou jsou na jedničku, ale slečna zápasí s technikou, poradíme také pár technologických fíglů, kdy se iPad a systém pro obsluhu stolů rozjede jako z partesu.

Za mě i spolustolovníky rozhodně velké doporučení. Doufejme jen, že přísun stále Cimrmanovské klientely restauraci nezkazí. Přejeme usměvavé zákazníky.  🙂

U Supa, U Supa. Stále ještě nevíte? Tak dobře – Tři veteráni. Tady Vás ale neoholí. 🙂

To není jídlo, ale restaurace a penzion v Novém Městě na Moravě. Sice z venku je nějaký jiný název, nějaký jiný penzion, ale uvnitř jsou fakt lyže. A zajímavý denní tisk.

Zastavili jsem se tam cestou do Rovečného a nelitovali jsme. Ceny spíše mírné, jídlo dobré. Polévky (hovězí s vejcem i česnečka) byly bez vady. Játra prý jiná než jinde a dobrá. Osobně jsem si vybrala něco úplně jiného. Uzený jazyk s polskou omáčkou jsem neviděla ani nepamatuji! Polská omáčka je ze švestkových povidel a kořenové zeleniny a ještě s rozinkami. Chápu, že nemusí chutnat každému, ale já ji (občas) ráda. Jen to zelí s koprem bylo poněkud navíc a nehodilo se.

Tak až vyrazíte na Vysočinu, tak se tam zastavte.  Snad vám bude taky chutnat.

Tak jsem koupila voucher na Slevomatu a nevydržela jsem to až na původně plánovanou oslavu svátku a vyrazili jsme hned. Do Zbiroha, na zámek, do Zámecké krčmy „U Rudolfovy kratochvíle“.

Prostředí skvělé a stylové, personál ochotný, lidí spousta. Byl sice státní svátek, ale stejně mne množství lidí překvapilo, protože nebylo ani moc pěkně, ani nebyla sezóna a do Zbiroha a ještě na zámek musíte jet cíleně, není to nic, co jen tak potkáte u silnice. A ceny navíc nejsou zrovna úplně lidové. Ale dobré to rozhodně bylo moc, a určitě proto tam mají plno.

Dali jsme si houbový krém a byl samá houba a samá smetana a okyselený bílým vínem. Opravdu dobrota. A o druhém chodu bylo rozhodnuto dopředu – jeli jsme totiž na pečené vepřové koleno. A jen se rozpadalo, kůžička naopak dozlatova.  Takhle udělat ho opravdu neumím. A víc jídla jsme fakt nezvládli, bylo toho až kam!

Jenom jsem neodolala kávě a pak jsme se snažili vychodit kolínko v parku. Pro děti je tam nějaký dětský koutek, venku velké šachy, pro odvážné lanové centrum, pro kolaře cyklostezka a kešky nesbírám, tak to musíte zjistit sami.

Dobrou chuť v La Cabane

V Pardubicích občas zajdeme s rodinou nebo s přáteli do mexické restaurace La Cabana. Upřímně – není to častěji než dvakrát, třikrát do roka a pokaždé jsme mile překvapeni, že je vše při starém. Příjemné prostředí i personál, v létě zahrádka, jídlo víc než dobré (pokud nepřeostříte a nechrlíte oheň ještě druhý den:-). Ceny nepatří k úplně nejnižším, ale myslím, že kvalita jim odpovídá. Jen jediné upozornění: Připravte si dostatek konverzačních témat,  protože příprava jídla trvá poměrně dlouho.

Za pár minulých dnů jsem viděla poměrně dost stravovacích zařízení a plejáda zkušeností je taky hodně široká.

Absolutní propadák

Plzeňská restaurace v Písku patřila na seznam našich osvědčených. Po poslední návštěvě jsme ji vyškrtli. Skončili jsme tak, že jsme vrchní nasypali do dlaně peníze za polévky a šli pryč.

Že je v poledne frmol, to pochopím. Že polévku přinesou v míse a vy si můžete nabrat kolik chcete, to hodnotím kladně. Že ale dršťková polévka nemá s chutí dršťkové nic společného je smutné, že vůbec není dobrá, to je k pláči. Že nikdo nenabídne pečivo, které ale chtějí zaplatit, je trestuhodné. Že obsluha neobjedná nic k pití, je už bez komentáře. Že si objednáte až na druhý pokus, protože to první jídlo není, to se stát může, ale nemusí trvat tak dlouho než to zjistí. Že od okolních stolů odcházejí po jídle, i když přišli po vás, tak to už je to poslední. To už jsme nečekali, až si na nás vzpomenou. Ať si s naší objednávkou dělají, co chtějí.

Spokojenost největší

Nakonec jsme šli na jistotu a popojeli jenom nějakých mrzkých 90 km a obědvali později, ale za to dobře. Dojeli jsem až kousek k Plzni, do Starého Plzence, do Staroplzenecké restaurace. Ta nás ještě nezklamala. A že těch návštěv už bylo! Protože jsem se trefili do času, kdy normální lidé jsou už dávno po obědě a mají dlouho před večeří, tak jsme měli božský klid. Manžel neriskoval a jako vždycky měl krkovičku na grilu se slaninou a cibulí (a jako vždy zdůrazňoval, že ji chce bez cibule) a fazolkami (a jako vždy řekl, že jsou dobré, ale že já je dělám lepší)  a já jsem volila těstoviny – fettuccine s kuřecím masem, cuketami a lilkem v tomatové omáčce a nahoře trůnily krásně velké hoblinky parmezánu a pochutnala jsem si moc a moc. A dala jsem si letošní druhé pivo, abych už konečně přestala cítit tu píseckou polévku.

Trocha exotiky

Když jsme v Třebíči hledali místo, kde se naobědváme, tak asijské bistro rozhodně nebylo favoritem, ale když jsem zahlédla, že dělají pho, tak se vše změnilo. Pho je vietnamská polévka, prý se jí ke snídaní. Pokud jí dělají takovou porci, jakou jsem dostala, tak je to snídaně, oběd i večeře zcela zaručeně. To byla mísa pro celou rodinu! V ní spousta kuřecího masa, krevet, širokých rýžových nudlí, cibule i jarní cibulky a ještě bylinky k tomu. Na dochucení jsem dostala citrón a ostrou omáčku. Jedla jsem ji poprvé, tak zcela neposoudím, jestli měla přesně chuť, jako mít měla. Ale můžu říct – jedla jsem pho!

Borec na konec

A ve Velkém Meziříčí v restauraci Nový svit stojí v době oběda na každém stole džbán s vodou k jídlu. Rovnou a bez ptaní, jen ty skleničky vám přinesou. A jde to!

Tak jsme si poprvé udělali volno ve školním roce. Za těch moc a moc let ve školství to bylo fakt poprvé. A vyrazili jsem na poukaz z jednoho slevového portálu na vinice, do hotelu Sádek v Kojeticích u Třebíče.

Původní plán sice byl léto, ale měli obsazeno a víkendy v září prý taky. Musím se přiznat, že jsem jim moc nevěřila. Docela chápu, že sezónu si rezervují pro lépe platící hosty, ale stejně bylo i ve všední dny úplně plno. A plno mají až do října. Nakonec pobyt na vinici na začátku září se ukázal vlastně jako ideální.

Protože jsme měli pobyt s polopenzí, tak jsme měli na výběr ze 3 jídel k večeři. Ke snídani takový český švédský stoleček, stůl to fakt nebyl. Jídlo nenadchlo, neurazilo, nakrmilo. Víc asi není, co dodat. Sice cedule hlásala speciality jako jehněcí kolínko, ale na ně nedošlo, takový hlad jsme neměli.

Ochutnala jsem po letech burčák. Překvapil mne, že se dá pít, ale zase si klidně dám na dlouho pokoj. Součástí pobytu byla i degustace vína ve sklepě. Přátele, po Hustopečích mám asi vysoko nasazenou laťku! Ve sklepě mi chyběly ty sudy a hlavně dobré víno. Byl to příjemný večer, vinař povídal o víně pěkně, dal nám i ochutnat, ale vlastně ani jedno ze zdejších vín mi nechutnalo tak, abych si řekla „To chci!“. Spíš jsem to brala (spolu s masáží) jako příjemnou změnu.

Ale myslím, že nejdůležitější bylo okolí. Opravdu jsme bydleli na vinici a ráno jsem se mohla procházet a fotit do aleluja a ozobávat přitom hrozny. Celá vinice je koncipovaná jako naučná, takže je zde spousta druhů vína, všechno popsané, jedna část je opravdu s podrobným popisem. Další část je zase věnovaná různým druhům vázání, a že jich je. Mimo to je v areálu i čínská bylinková zahrádka. A taky zkoušejí ukázkově chmelnici – na tyčích i na sítích, zajímavý je i sad s jabloněmi a hrušněmi, kde jsou vysázené klasické druhy, které se pěstovaly v minulém a předminulém století v Čechách a na Moravě.

A přímo nad vinicí je hrad Sádek. Ten do roku 2007 sloužil jako škola (není uniku) a teď ho nějaký soukromník opravuje. A asi hodně důkladně. Kolem vede i naučná stezka, tak jsem poprvé v životě viděla broukoviště.

Když přidám výlet do Třebíče, kde jsem nikdy nebyla a ještě nám přálo celou dobu počasí, tak co víc si přát. Určitě by se tam líbilo kolařům a je tam klid na konci světa. Škoda, že zítra zase jdu zařezávat!